Černá kniha

Krásne nakrútené. Kostýmy, výprava, atmosféra 40. rokov, to všetko perfektné.

Dílo Paula Verhoevena jsem si – na základě zkušeností s jeho hollywoodskými snímky – doposud spojoval s brutální akcí (Total Recall, Hvězdná pěchota) a explicitní erotikou (Základní instinkt, Showgirls). Od Černé knihy jsem však na základě většiny recenzí čekal něco diametrálně odlišného, což jsem taky dostal. Dejme tomu, že většina lidí se do kina vypraví na válečný film. Fajn, dostanou napínavý příběh z druhé světové války s několika nepříliš okázalými válečnými scénami, zajímavý hlavně zasazením děje do Holandska. Když odhlédneme od válečného pozadí, zůstane nám dobrodružný příběh s nečekaně hojným výskytem humorných situací, kapku béčkovým nádechem a předvídatelným dějem. No a to celé stojí na solidním myšlenkovém základu, který je dostatečně hutný, aby si z něj každý něco odnesl. Často hloupoučké dialogy, laciné scénáristické berličky („podařilo se nám získat mapu“… „podařilo se nám získat klíče“) a vysokou nepravděpodobnost mnohých situací (neprůstřelný ostrostřelec) jistí záchranná síť tak složitě utkaná, že vás její rozplétání bude zaměstnávat ještě dlouhé hodiny po opuštění kinosálu. Navzdory délce film uplynul celkem svižně. Pořád je na co koukat, nad čím přemýšlet. Náznaky, kterak chápat jeho filozofii (pakliže to lze nazývat filozofii), možno nalézt v hojném zastoupení, ať už jsou vyjádřeny slovem („copak to nikdy neskončí?“) či obrazem (na anglický inzulín je nejlepší anglická čokoláda). Opět nechybí ani drsné násilí, nějaká ta erotika nebo (a dokonce) válení se ve výkalech – lhostejnost pojetí těchto sekvencí a jejich zábavnost v kontrastu se závažností válečné tématiky jakoby říkala „svět je v hajzlu, tak proč se alespoň nepobavit“. To je asi trochu extrémní tvrzení, ale kdoví, jak to Verhoeven vlastně celé zamýšlel (podezřívám ho, že jako komedii). Peníze do projektu vložené jsou vidět, k nejlepším v tomto ohledu patří (bohužel hned úvodní) okázalá scéna s letadlem shazujícím bombu na domov křesťanské rodinky, dočasný úkryt židovské dívky Rachel. Ta se již zde projeví jako cynická potvora („alespoň nebudu muset před každým jídlem odříkávat otčenáš“) a její morální úpadek se v následujících minutách jenom prohlubuje. Režisérova manipulace je však natolik důsledná a křivky Carice van Houten natolik svůdné, že jsem jí navzdory všem záporným vlastnostem držel palce až do dechberoucího posledního záběru, kdy vyjde najevo, jak relativním pojmem je „šťastný konec“ a divákovi nezbývá, než si postesknout nad svou neprozíravostí, potažmo nad současným (trvalým?) stavem lidské společnosti. Těžko říct, jestli to byl záměr, resp. hlavní záměr, ale kdybych své poslední peníze použil k zaplacení lístků na Černou knihu, nikoliv coby humanitární pomoc pro válkou postižené oblasti (což jsem učinil, akorát to nebyly peníze poslední), vůbec bych toho nelitoval. (Zde si zkuste představit smajlíka, jehož výraz je synonymem pro slovo ironie). 90% P.S.: Po zhlédnutí Černé knihy působí námitky českých odbojářů proti jejich nelichotivému vykreslení v dramatu Operace Silver A skoro směšně. Zajímavé komentáře: Marigold, liuk, Desperado

Silný příběh jedné židovské Mata Hari, jež vám představí jeden z nejpalčivějších momentů Holandské historie. Příběh je možná zbytečně komplikovaný a zdlouhavý, ale film ke konci nabere takový grády, že jsem šel do kolen. Carice van Houten je výborná a svou už tak dost zajímavou postavu ještě obdařila o sex-appeal, který by jí zaviděla i Stoneová z obou Základních instinktů dohromady. Paul Verhoeven opět dokázal jak velký mistr to je a protentokrát se obešel i bez velkých šokantních scén. Většina filmů o druhé svět. válce je poněkud na jedno brdo a osobně mě často nudí, u tohohle mistrovského díla jsem se nenudil ani minutu.

Herecké výkony jsou parádní a konec, na který se člověk načeká, stojí za to!